Sněhurka, štěňátko z pouště
Sněhurka k nám přišla sama, vlastně za našimi pejsky Billym a Sally, a to doslova přímo z pouště.
Když jsem právě odjížděla na kliniku z našeho domova na kraji pouště, všimla jsem si malého bílého štěňátka směřujícího z těchto nehostinných písečných a štěrkových planin. Překvapilo mě to a hledala jsem, zda je někde kolem i jeho matka. Bydlíme v jednom „kompartmentu“ v poušti asi 30 km od Káhiry směrem na Suez a denně dojíždíme do Káhiry za prací a na kliniku. Kompartment se na rozdíl od vlastní Káhiry přeplněné odpadky udržuje relativně „čistý“ (v rámci možností, samozřejmě si musíte připlatit za bydlení) a také díky tomu, že je vzdálený a v poušti, baladi psi se tu vyskytují jen ojediněle. Možnosti najít potravu jsou omezené, lidi je odtud vyhánějí a kolem je opravdu nehostinná poušť.
Pak jsem zahlédla černou fenu, byla daleko, neměla zduřelou mléčnou žlázu naznačující, že právě kojí štěňata. Běžela opačným směrem než štěně. To se nakonec obrátilo a zdálo se, že ji bude následovat. Vypadalo zdravě, nebylo ani vyhublé. Musela jsem jet do práce. Na klinice jsem nakonec musela strávit i noc a přijela jsem zpět domů až na druhý den pozdě večer. Myslela jsem na štěně – byla to jeho matka? Je v bezpečí? V křoví před naší hradbou něco zakničelo, bílé štěňátko se podvědomě snažilo držet našich psů a tisklo se k plotu. Matka nikde a neobjevila se, ani když štěně hlasitě naříkalo. Vzala jsem ho tedy domů. I kdyby ta černá fena, kterou jsem zahlédla, byla jeho matka, neměla moc šancí tady svého potomka bezpečně vychovat a uživit.
Tak k nám přišla Sněhurka. Naštěstí byla zdravá a v celkem dobré kondici, mohlo ji být asi 2,5 měsíce. Ke Sněhurce později přibyl Tino, 3 týdenní štěňátko, takže mohli vyrůstat spolu a byli skvělými parťáky. Oba se mnou denně jezdili na kliniku a zpět, Tino potřeboval krmit z lahve každé 3 – 4 hodiny a Sněhurka ho vychovávala jako starší sestra. Když pak byla větší, zůstávala už doma s našimi dospělými psy, Billym a Sally.
Ani Sněhurce se však nevyhlo vážné průjmové onemocnění, izosporóza. I přesto, že už nejezdila na kliniku, byla v kontaktu jen s našimi zdravými dospělými psy, naočkována a odčervena, ve výborné kondici, v bezpečném neinfekčním prostředí a já si dávala velký pozor, abych domů nezavlekla něco z kliniky. U Sněhurky mělo toto zde časté onemocnění rychlý nástup a těžší průběh. Musela být hospitalizována na klinice a 3 dny na tom byla dost špatně, měla jsem o ní obavy. Nakonec to Sněhurka ale zvládla a vrátila se domů do smečky.
Už jako malé štěňátko si Sněhurka získala srdce rodiny v Čechách. Měl to být jejich první pejsek a hlavně děti se na ni strašně moc těšily. Jsem nesmírně vděčná za jejich trpělivost, že všichni vydrželi čekat na Sněhurku dlouhé měsíce (myslím, že to bylo dokonce půl roku!), než se dokončil celý proces přípravy pejska k transportu s veškerými potřebnými dokumenty. Ale myslím, že to zato stálo! Sněhurka se do rodiny skvěle začlenila a stala se všem nerozlučným parťákem, hlavně dětem.
A můžu říci, že všichni jsou šťastní, že mají právě Sněhurku, psí klenot z egyptské pouště.
Když jsem právě odjížděla na kliniku z našeho domova na kraji pouště, všimla jsem si malého bílého štěňátka směřujícího z těchto nehostinných písečných a štěrkových planin. Překvapilo mě to a hledala jsem, zda je někde kolem i jeho matka. Bydlíme v jednom „kompartmentu“ v poušti asi 30 km od Káhiry směrem na Suez a denně dojíždíme do Káhiry za prací a na kliniku. Kompartment se na rozdíl od vlastní Káhiry přeplněné odpadky udržuje relativně „čistý“ (v rámci možností, samozřejmě si musíte připlatit za bydlení) a také díky tomu, že je vzdálený a v poušti, baladi psi se tu vyskytují jen ojediněle. Možnosti najít potravu jsou omezené, lidi je odtud vyhánějí a kolem je opravdu nehostinná poušť.
Pak jsem zahlédla černou fenu, byla daleko, neměla zduřelou mléčnou žlázu naznačující, že právě kojí štěňata. Běžela opačným směrem než štěně. To se nakonec obrátilo a zdálo se, že ji bude následovat. Vypadalo zdravě, nebylo ani vyhublé. Musela jsem jet do práce. Na klinice jsem nakonec musela strávit i noc a přijela jsem zpět domů až na druhý den pozdě večer. Myslela jsem na štěně – byla to jeho matka? Je v bezpečí? V křoví před naší hradbou něco zakničelo, bílé štěňátko se podvědomě snažilo držet našich psů a tisklo se k plotu. Matka nikde a neobjevila se, ani když štěně hlasitě naříkalo. Vzala jsem ho tedy domů. I kdyby ta černá fena, kterou jsem zahlédla, byla jeho matka, neměla moc šancí tady svého potomka bezpečně vychovat a uživit.
Tak k nám přišla Sněhurka. Naštěstí byla zdravá a v celkem dobré kondici, mohlo ji být asi 2,5 měsíce. Ke Sněhurce později přibyl Tino, 3 týdenní štěňátko, takže mohli vyrůstat spolu a byli skvělými parťáky. Oba se mnou denně jezdili na kliniku a zpět, Tino potřeboval krmit z lahve každé 3 – 4 hodiny a Sněhurka ho vychovávala jako starší sestra. Když pak byla větší, zůstávala už doma s našimi dospělými psy, Billym a Sally.
Ani Sněhurce se však nevyhlo vážné průjmové onemocnění, izosporóza. I přesto, že už nejezdila na kliniku, byla v kontaktu jen s našimi zdravými dospělými psy, naočkována a odčervena, ve výborné kondici, v bezpečném neinfekčním prostředí a já si dávala velký pozor, abych domů nezavlekla něco z kliniky. U Sněhurky mělo toto zde časté onemocnění rychlý nástup a těžší průběh. Musela být hospitalizována na klinice a 3 dny na tom byla dost špatně, měla jsem o ní obavy. Nakonec to Sněhurka ale zvládla a vrátila se domů do smečky.
Už jako malé štěňátko si Sněhurka získala srdce rodiny v Čechách. Měl to být jejich první pejsek a hlavně děti se na ni strašně moc těšily. Jsem nesmírně vděčná za jejich trpělivost, že všichni vydrželi čekat na Sněhurku dlouhé měsíce (myslím, že to bylo dokonce půl roku!), než se dokončil celý proces přípravy pejska k transportu s veškerými potřebnými dokumenty. Ale myslím, že to zato stálo! Sněhurka se do rodiny skvěle začlenila a stala se všem nerozlučným parťákem, hlavně dětem.
A můžu říci, že všichni jsou šťastní, že mají právě Sněhurku, psí klenot z egyptské pouště.