Robin
Robinův příběh je čistě dílem osudu a „náhody“ (i když já na náhody nevěřím a vše bylo prostě tak, jak mělo býtJ ). Nic z toho, co se stalo, nikdo neplánoval. Faktem zůstává, že v Brně žil jeden mladý pár, který „čekal“ (aniž by to tušili) na jednoho konkrétního speciálního pejska, zrozeného právě pro ně. Pejska, který se měl stát jejich součástí jako puzzle – žádný jiný by ho nemohl nahradit – a vnést do jejich života radost a štěstíJ Jenže tenhle konkrétní pejsek se narodil v Egyptě, v káhirských ulicích… ale osud je osud a byl naplněn. Stalo se to takto:
Právě jsem ošetřovala pejsky na klinice, když jsem z okna spatřila malé bílé štěně, jak běží a radostně skáče na 2 pubertální školačky. Ty z něho mely srandu a bylo jim jedno, že ho odvádějí od jeho matky a sourozenců a tím odsuzují k živoření a smrti, protože tak malé štěně již nebude schopno najít cestu zpět a samo na ulici pravděpodobně nepřežije. Chvilku jsem váhala – nemůžu vzít a zachránit každé štěně z ulice, klinika je útočištěm jen pro těžce nemocné a zraněné. Nedalo mi to – rozběhla jsem se za nimi. Pozdravila jsem a slušně se anglicky zeptala, odkud to štěně je. Rozuměly mi dobře, ale byla jsem jim pro smích. Vzala jsem štěně na kliniku, nakrmila ho, odčervila a naočkovala. Bylo „relativně“ v pořádku, právě se mu měnily zuby (odhadovala jsem věk na 3,5 – 4 měsíce, tito pejskové přezubují o něco dříve). Nebylo vyhublé, ale byla na něm patrná malnutrice (špatná výživa, nedostatek vitamínů a minerálů), srst mělo prořídlou, ve špatné kondici. Klinika byla plná pacientů, kteří na tom byli opravdu špatně. „Bohužel nejde to, nemohu si ho nechat,“ snažila jsem se být rozumná, profesionální… Vzala jsem ho ven a snažila se najít jeho matku či sourozence, bez úspěchu. „Dobře, když budeš chytrý, budeš vědět, že tady vždy dostaneš najíst, ale dovnitř Tě vzít opravdu nemohu.“ S těžkým srdcem jsem ho opouštěla před domem. Vím, že se musím smířit s tím, že člověk vždy nemůže udělat to, co chce, i když mu to trhá srdce, že nemůže mít vše „pod kontrolou“ a musí věřit ve Vyšší moc a život sám.
|
Pozdě večer se rozezvučel zvonek kliniky – byl to můj manžel, měli jsme jet spolu domů. A nebyl sám – vedle něho malé bílé štěně! „Prosím, prosím, mohl by tento malý přespat na klinice? Jen jednu noc. Našel toho chudáčka schouleného a třesoucího se zimou na rohožce před domem.“ Byl právě leden a venku bylo fakt hnusně, sychravo, foukal studený vítr. Bylo mi to hned jasné – to už nemůže být“ jen na jednu noc“ . A tak se Robin dostal na kliniku a můj manžel měl vždy pro tohoto veselého pejska slabost. To není těžké – Robin je vždy spontánně radostný, upřímný, s široce otevřeným srdcem, bezmezně milující všechny lidi a se svou dobráckou povahou vítající každého. Vedle něho prostě nemůžete být smutní. Musím přiznat, že na klinice na něho nebylo moc času, byl na tom zdravotně mnohem lépe než ostatní (i přes své zažívací a respiratorní problémy). Do péče si ho tedy vzal pan James, náš 3-nohý ovčák, šéf kliniky. Ochotně mu dělal tátu, staršího bráchu i stoličku pod zadek – Robin přece nebude sedět na studených dlaždičkách!:)
Co ale dál? Nemůžeme si nechat všechny pejsky. Možnosti, co s ním dál, byly dost bolestivé – na ulici až dospěje? Už nebude zvyklý, mortalita vysoká. Do útulku? Prožít celý život zavřen v přeplněném útulku plném infekčních nemocí často jen o špinavé vodě, rýži a kostech? Adopce? V Egyptě téměř nemožná. Ulevilo se mi, když mi kamarádka z Čech nabídla, že by ho adoptovala. Bylo rozhodnuto – Robin poletí do Čech. To, o čem jsem ani nedoufala, natož že bych to někdy plánovala, se stalo skutečností a Robin se s některými dalšími pejsky dostal do Čech…
Ovšem Robin se měl dostat k mladým lidem do Brna, to měl on i oni v osudu. Kamarádka ho po 2 týdnech z adopce vrátila. Důvod? Je PŘÍLIŠ přátelský, takže skáče na lidi a také moc mazlivý, na to nemám čas. Podotýkám, že v té době mu ještě nebyl ani rok. Ale vše je tak, jak má. To, co se pro někoho může zdát problémem, může být pro druhého požehnáním. Puzzle bylo konečně složeno a zapadlo dokonale! Robin nyní žije v Brně (tak, jak mu bylo souzeno, ale nikdo si to nedokázal ani představit) a připravuje se na kariéru canisterapeutického psa pro děti! Nedávno se svými pánečky tento pes z káhirských ulic bez naděje na dobrý život či vůbec nějaký život úspěšně absolvoval evropský „roadtrip“ , podívejte se na fotkyJ Co víc bych si mohla přát – Robin naplňuje své poslání a dělá lidi šťastnými! |