Ricky
Vše začalo koncem ledna 2019... Na mou charitativní veterinární kliniku v Káhiře mi přivezli z útulku dalšího pejska. Další z nekonečných smutných příběhů nezměrného utrpení, další oběť lidské krutosti a bezohlednosti. Černý pes měl v očích jen nesmírný strach, bolest a stres- nikdy na něho nikdo nesáhl, nikdy nebyl v kleci, nikdy netrpěl takovou bolestí! Měl staré, otevřené a ošklivě infikované zlomeniny obou předních končetin a byl silně dehydratovaný. Musel takto někde ležet minimálně týden. Člověk už raději nezkoumá, zda to bylo auto či další zbitý pes. Musí jednat- první pomoc. Pejsek se přispí, rány se masivně vypláchnou, zavážou a přiloží se dlahy, podají se infuze, antibiotika a něco na bolest. V tuto chvíli máte lepší pocit - pacient spí, takže TEĎ ho nic nebolí a rány jsou zavázané hezky čistým materiálem (než prosákne hnisem), takže není vidět ta hrůza, poklidně kape infuze. Nadechnete se a... začnete intenzivně přemýšlet. Musíte rozhodnout o dalším osudu této živé duše. Opravdu to není jednoduché- jedna věc je si rozumově zdůvodnit, proč má být pes utracen na základě všech medicínských pravidel a druhá to udělat. A někdy prostě už nemůžete jednat pořád jako čistě profesionální stroj, striktně se řídit vědou a zcela racionálně zvažovat pro a proti. Jsme lidé a ne stroje, máme díky bohu city a také soucit. Vždyť tohle je už třetí pes s podobnými zraněními (obě přední nohy na amputaci) v krátké době, má aspoň tenhle malou, jen maličkou šanci? Nechcete, aby trpěl, ale zároveň si říkáte- on tolik bojuje, nevzdává to a teď po tom všem ho prostě utratíte? Nešlo to...
Už během téže noci jsem obdržela odpovědi ortopedických konzultantů, specialistů z US a pustili jsme se do toho. Operace byla opravdu náročná, trvala přes 3,5 hodiny a museli jsme i dost improvizovat. Prostě dělali jsme, co bylo v našich silách jako vždy. Doufali jsme, že zachráníme aspoň jednu nohu. S tou druhou jsme si moc velké naděje nedělali- bylo nepředstavitelné, že by mohla být někdy v pořádku (tehdy jsme netušili, že právě tato noha, ta mnohem mnohem horší, se zahojí lépe a zachrání Rickymu život). První noc po operaci byla náročná pro Rickyho i pro mě. Ricky nevěděl, co se s ním děje, trpěl bolestí, nesnášel uzavřený prostor a panikařil. Kromě Rickyho jsem se té noci starala ještě o jedno stěně v kritickém stavu a další 2 štěňata potřebovala krmit každé 3 hodiny...
Tehdy jsem ještě nevěděla, že Rickyho rekonvalescence bude trvat přes rok a že spolu tolik prožijeme...
Jakmile bylo Rickymu trochu lépe, zkoušel se dostat z klece- vší silou narážel do stěn, div, že si nic neudělal. Pak přestal žrát a začalo 3-týdenní trápení s profuzním průjmem, zvracením a anorexií. To je asi černá můra každého ortopeda- jak udržíte chirurgické rány a obvazy pokud možno asepticky čisté, pokud to z pacienta “stříká” a zároveň se pořád “mele” v kleci, ze které se snaží uniknout? Každý den Ricky podstupoval převaz obou operovaných předních nohou v anestezii, protože již infikované rány (otevřené staré zlomeniny) hodně hnisaly. Každý den masivní výplach a antibiotická terapie. Kvůli nedostatku měkké tkáně zůstala dokonce jedna ploténka (implantát) částečně odhalena... Čekala jsem, zda ta více poškozená přední končetina začne odumírat a budeme muset přistoupit k amputaci. K překvapení všech se tak nestalo - proti všem předpokladům se rána zahojila, implantát byl pokryt granulační tkání a nakonec i kůží (jizvou). To bylo velké poučení- nevzdávat do poslední chvíle, ještě toho o medicíně hodně nevíme.
Překonali jsme průjem, zvracení, anorexii, rány se zacelily, převazy už jsme zvládali bez sedace a když už se zdálo, že jsme porazili i infekci (Ricky začal chodit s dlahami, chirurgické rány byly zhojené, klidné, končetiny bez otoku, na kontrolních rentgenech se zlomeniny dobře hojily), infekce udeřila znovu ve vší síle, a to u té nohy, o které jsme si mysleli, že je na tom mnohem lépe... Ricky ji přestal používat, vůbec na ni nedošlápl. Po 3 měsících intenzivní práce se začalo vše horšit a po 4 měsících boje, jiných antibiotik (v Egyptě je velký problém s multirezistencí na antibiotika i u lidi) a mnoha odborných konzultací bylo jasné, že Ricky musí podstoupit další operaci s nejistým výsledkem, jiné řešení kromě euthanazie není...
Asi Vám nemusím říkat, jak zoufale se člověk cítí.
Otevřeně- tady v Káhiře se musíte téměř denně čistě racionálně a pokud možno bez jakýchkoliv emocí, jen na základě odborných poznatků a pravidel (a samozřejmě financí) rozhodovat, který pacient má šanci a budete ho léčit a kterého utratíte. Je opravdu těžké rozhodovat, který pejsek má žít a který ne, profesionálně a bez emocí. Malou útěchou je to, že si říkáte, že by ten pejsek jen dál trpěl. Když víte, že už mu nemůžete jinak pomoci a je to beznadějné, je to o něco snazší. Ale více případů je těch, kdy proste nevíte, nemůžete ani odhadovat a je to o tom dát tu šanci, dát naději... nebo nedat. Také je velký rozdíl v tom, pokud se rozhodnete a NĚKDO JINÝ to udělá nebo to musíte udělat Vy. A pak také hodně záleží na tom, jaký máte vztah a respekt k životu a jak moc jste citliví k bolesti a utrpení ostatních...
Jednou se emoce provalí, nejde se kontrolovat do nekonečna a Vy prostě potřebujete už nějaký happy end, potřebujete, aby aspoň něco dopadlo dobře a bez problémů. Ne, Rickyho jsem utratit nedokázala, ne po tom všem, čím si prošel, a když se dostal z toho nejhoršího!
Po téměř 2 letech v Egyptě jsem se už potřebovala vrátit domů, do Čech- z mnoha důvodů, hlavně těch zdravotních. Jenže jak, když má klinika je plná pacientů a pokud odjedu, nikdo se o ně nepostará? Dát je zpět do útulku? Některé možná (ty silnější), ale ti slabší by nepřežili. Já jsem teď za ně zodpovědná. Bylo to mém rozhodnutí, takže to prostě musím nějak zařídit. A tak odletěli se mnou! 19 statečných včetně Rickyho. Ricky podstoupil ještě jednu technicky velmi náročnou operaci u specialisty tady v Čechách za podmínek, o kterých se nám může v Egyptě jen zdát...
Posledním Rickyho bojem byla jeho psychika- nevím přesně, co se mu stalo, zda ho srazilo auto či zbili lidé, ale je to extrémně bázlivý pes. Stačí na něho trochu zvýšit hlas a začne se strachy třást, přestane žrát. V podstatě celý ten rok prožil v kleci a pak v přepravce, v které přiletěl z Egypta. V ní se cítil nejlépe a nejbezpečněji. A ano, plakala jsem hodně, když Ricky po 15 měsících vyšel sám ven na procházku po zahradě a hřál se na sluníčku, poprvé ve svém životě přivoněl k trávě a květinám (je to pes z pouště) a byl po tom všem utrpení, kterým si prošel, šťastný.
Už během téže noci jsem obdržela odpovědi ortopedických konzultantů, specialistů z US a pustili jsme se do toho. Operace byla opravdu náročná, trvala přes 3,5 hodiny a museli jsme i dost improvizovat. Prostě dělali jsme, co bylo v našich silách jako vždy. Doufali jsme, že zachráníme aspoň jednu nohu. S tou druhou jsme si moc velké naděje nedělali- bylo nepředstavitelné, že by mohla být někdy v pořádku (tehdy jsme netušili, že právě tato noha, ta mnohem mnohem horší, se zahojí lépe a zachrání Rickymu život). První noc po operaci byla náročná pro Rickyho i pro mě. Ricky nevěděl, co se s ním děje, trpěl bolestí, nesnášel uzavřený prostor a panikařil. Kromě Rickyho jsem se té noci starala ještě o jedno stěně v kritickém stavu a další 2 štěňata potřebovala krmit každé 3 hodiny...
Tehdy jsem ještě nevěděla, že Rickyho rekonvalescence bude trvat přes rok a že spolu tolik prožijeme...
Jakmile bylo Rickymu trochu lépe, zkoušel se dostat z klece- vší silou narážel do stěn, div, že si nic neudělal. Pak přestal žrát a začalo 3-týdenní trápení s profuzním průjmem, zvracením a anorexií. To je asi černá můra každého ortopeda- jak udržíte chirurgické rány a obvazy pokud možno asepticky čisté, pokud to z pacienta “stříká” a zároveň se pořád “mele” v kleci, ze které se snaží uniknout? Každý den Ricky podstupoval převaz obou operovaných předních nohou v anestezii, protože již infikované rány (otevřené staré zlomeniny) hodně hnisaly. Každý den masivní výplach a antibiotická terapie. Kvůli nedostatku měkké tkáně zůstala dokonce jedna ploténka (implantát) částečně odhalena... Čekala jsem, zda ta více poškozená přední končetina začne odumírat a budeme muset přistoupit k amputaci. K překvapení všech se tak nestalo - proti všem předpokladům se rána zahojila, implantát byl pokryt granulační tkání a nakonec i kůží (jizvou). To bylo velké poučení- nevzdávat do poslední chvíle, ještě toho o medicíně hodně nevíme.
Překonali jsme průjem, zvracení, anorexii, rány se zacelily, převazy už jsme zvládali bez sedace a když už se zdálo, že jsme porazili i infekci (Ricky začal chodit s dlahami, chirurgické rány byly zhojené, klidné, končetiny bez otoku, na kontrolních rentgenech se zlomeniny dobře hojily), infekce udeřila znovu ve vší síle, a to u té nohy, o které jsme si mysleli, že je na tom mnohem lépe... Ricky ji přestal používat, vůbec na ni nedošlápl. Po 3 měsících intenzivní práce se začalo vše horšit a po 4 měsících boje, jiných antibiotik (v Egyptě je velký problém s multirezistencí na antibiotika i u lidi) a mnoha odborných konzultací bylo jasné, že Ricky musí podstoupit další operaci s nejistým výsledkem, jiné řešení kromě euthanazie není...
Asi Vám nemusím říkat, jak zoufale se člověk cítí.
Otevřeně- tady v Káhiře se musíte téměř denně čistě racionálně a pokud možno bez jakýchkoliv emocí, jen na základě odborných poznatků a pravidel (a samozřejmě financí) rozhodovat, který pacient má šanci a budete ho léčit a kterého utratíte. Je opravdu těžké rozhodovat, který pejsek má žít a který ne, profesionálně a bez emocí. Malou útěchou je to, že si říkáte, že by ten pejsek jen dál trpěl. Když víte, že už mu nemůžete jinak pomoci a je to beznadějné, je to o něco snazší. Ale více případů je těch, kdy proste nevíte, nemůžete ani odhadovat a je to o tom dát tu šanci, dát naději... nebo nedat. Také je velký rozdíl v tom, pokud se rozhodnete a NĚKDO JINÝ to udělá nebo to musíte udělat Vy. A pak také hodně záleží na tom, jaký máte vztah a respekt k životu a jak moc jste citliví k bolesti a utrpení ostatních...
Jednou se emoce provalí, nejde se kontrolovat do nekonečna a Vy prostě potřebujete už nějaký happy end, potřebujete, aby aspoň něco dopadlo dobře a bez problémů. Ne, Rickyho jsem utratit nedokázala, ne po tom všem, čím si prošel, a když se dostal z toho nejhoršího!
Po téměř 2 letech v Egyptě jsem se už potřebovala vrátit domů, do Čech- z mnoha důvodů, hlavně těch zdravotních. Jenže jak, když má klinika je plná pacientů a pokud odjedu, nikdo se o ně nepostará? Dát je zpět do útulku? Některé možná (ty silnější), ale ti slabší by nepřežili. Já jsem teď za ně zodpovědná. Bylo to mém rozhodnutí, takže to prostě musím nějak zařídit. A tak odletěli se mnou! 19 statečných včetně Rickyho. Ricky podstoupil ještě jednu technicky velmi náročnou operaci u specialisty tady v Čechách za podmínek, o kterých se nám může v Egyptě jen zdát...
Posledním Rickyho bojem byla jeho psychika- nevím přesně, co se mu stalo, zda ho srazilo auto či zbili lidé, ale je to extrémně bázlivý pes. Stačí na něho trochu zvýšit hlas a začne se strachy třást, přestane žrát. V podstatě celý ten rok prožil v kleci a pak v přepravce, v které přiletěl z Egypta. V ní se cítil nejlépe a nejbezpečněji. A ano, plakala jsem hodně, když Ricky po 15 měsících vyšel sám ven na procházku po zahradě a hřál se na sluníčku, poprvé ve svém životě přivoněl k trávě a květinám (je to pes z pouště) a byl po tom všem utrpení, kterým si prošel, šťastný.