Malinký
Nikdy jsem nepoznala pejska tak zlomeného, tak zklamaného životem…
Malinkého přivezli z útulku do Billy´s Veterinary Hospital v době, kdy jsem nevycházela z permanentního šoku – nikdy v životě jsem neviděla takové případy, takovou hrůzu. Nebyla jsem na to připravená – i když na to se nijak ani připravit nelze… První reakcí, když vidíte něco tak strašného, jsou emoce: „Toho musíme utratit, to není slučitelné se životem, musí strašně trpět, euthanázie je pro něho jediným humánním řešením. Jak může s tímhle ještě žít?“ Jenže je to 3,5 – 4 měsíční štěně a s „tímhle“ už přežívá déle než týden! Člověk se musí přinutit se zklidnit a začít uvažovat pokud možno bez emocí, racionálně. Je to hodně těžké, ale dá se to naučit. „Hroutit se“ může až pak, teď je prioritou pacient, kterému musíte okamžitě pomoci, protože nikdo jiný to za Vás neudělá. Už jsem o tom psala – nikdy nemůžete vědět, jak to dopadne. Jediné, co můžete dělat, je snažit se najít nejlepší řešení v té dané chvíli a tak postupovat kupředu.
Malinkého přivezli z útulku do Billy´s Veterinary Hospital v době, kdy jsem nevycházela z permanentního šoku – nikdy v životě jsem neviděla takové případy, takovou hrůzu. Nebyla jsem na to připravená – i když na to se nijak ani připravit nelze… První reakcí, když vidíte něco tak strašného, jsou emoce: „Toho musíme utratit, to není slučitelné se životem, musí strašně trpět, euthanázie je pro něho jediným humánním řešením. Jak může s tímhle ještě žít?“ Jenže je to 3,5 – 4 měsíční štěně a s „tímhle“ už přežívá déle než týden! Člověk se musí přinutit se zklidnit a začít uvažovat pokud možno bez emocí, racionálně. Je to hodně těžké, ale dá se to naučit. „Hroutit se“ může až pak, teď je prioritou pacient, kterému musíte okamžitě pomoci, protože nikdo jiný to za Vás neudělá. Už jsem o tom psala – nikdy nemůžete vědět, jak to dopadne. Jediné, co můžete dělat, je snažit se najít nejlepší řešení v té dané chvíli a tak postupovat kupředu.
Malinkého našli na ulici s částečně odtrženou jednou zadní nohou, druhá zadní byla rovněž zraněná, ale ne tak těžce. Už tam nějakou dobu ležel. Nějaký veterinář útulku provedl amputaci, kterou snad ani nebudu komentovat… Výsledkem byl obrovský absces, který se provalil ven, vyteklo extrémní množství hnisu a rána se úplně rozpadla. Odhalena byla močová trubice, varlata, a všechny resekované svaly, podkoží na břiše bylo podminované v rozsáhlé oblasti, spousty nekrotické (odumřelé) tkáně. Jedno extra silné vlákno nevhodně použitého šicího materiálu procházelo nesmyslně všemi vrstvami tkání. Pes byl extrémně dehydratovaný s profuzním průjmem, který samozřejmě masivně znečistil a infikoval ránu. (Bohužel mnoho zraněných a nemocných zvířat v útulku tráví ve svých exkrementech většinu času.) Štěně bylo v hypovolémickém a počínajícím septickém šoku. Navzdory riziku jsme ho uvedli do anestezie, provedli masivní oplach dezinfekčním roztokem Betadine a fyziologickým roztokem (nutno několik litrů, čím více, tím lépe, ale musíte dát pozor, aby pacient neprochladl), debridement rány čili odstranění veškeré nekrotické tkáně, co lze, kromě celkového systémového použití antibiotik i lokální. Defekt byl tak rozsáhlý, že nebylo možno ránu jakýmkoliv způsobem uzavřít, navíc zde byla těžká infekce. Delší zákrok v anestezii by štěně nepřežilo. Rehydratace infuzními roztoky byla prováděna přes infuzní pumpu 24 hodin denně. První 3 dny byly kritické. Říká se, že při správné infuzní terapii lze pacienta rehydratovat během 24 hodin. U Malinkého to trvalo téměř 72 hodin, než se dalo říci, že klinické příznaky dehydratace jsou pryč. Po týdnu už jsem věřila, že jsme z nejhoršího venku – přežil. Ale zahojí se ta obrovská rána? Zvládneme infekci?
|
Malinký byl jeden z mých prvních pacientů a já tehdy neměla tušení, jak moc se liší antibiotická terapie u nás a v Egyptě a vlastně ani neexistuje žádný dobrý zdroj informací o antibiotické léčbě ve veterinární medicíně v Egyptě. Měla jsem informace od svého manžela (tedy z humánní medicíny) a trvalo mi ještě několik měsíců, než jsem si byla jista svými vypracovanými postupy. V Egyptě si každý může v lékárně koupit téměř cokoliv včetně jakýchkoliv antibiotik (i těch injekčních s indikačním omezením) bez receptu, volný prodej doslova. Antibiotika jsou zneužívána a často používána naprosto nesprávným způsobem. Zřejmě i proto se zde vyskytují rezistence bakteriálních kmenů na antibiotika ve zvýšené míře než v jiných zemích. Základem úspěchu je mikrobiologické vyšetření (kultivace a stanovení citlivosti na antibiotika) téměř u každého pacienta. Na druhou stranu je to mnohem levnější než v Čechách. Ovšem musíte si vybrat tu správnou laboratoř a tu musíte nejdříve najít metodou pokus omyl. Může se Vám totiž stát, že výsledky ze dvou laboratoří se budou lišit tak markantně jako plus a minus. Řeč s nimi není.
(Příklad pro veterináře – máte pacienta, který má téměř porcelánové sliznice, krev při odběru konzistence červené vody, běží Vám hlavou, zda bude mít hematokrit 10 nebo už 8 a kde vezmete bezpečného dárce pokud možno bez ehrlichiozy, anaplazmózy či babeziózy a potřebujete znát i jiné parametry, biochemii. Zaplatíte za vyšetření ASAP. Ani za 24 hodin pořád nemáte výsledky (pes už transfuzi samozřejmě dostal a zřejmě má kromě zlomené pánve a femuru také babeziózu). Tak tam voláte a oni Vám řeknou ano ano, děláme na tom, a Vy víte, že na to ani nešáhli… Nakonec Vám pošlou absolutní blud. Hematokrit 29 – ano, to je přece anemický, ne? Celá biochemie další bludy. Z jedné laboratoře Vám přijde sensitivní na cefotaxime, z druhé rezistentní na cefotaxime. Můžete si vybrat - aspoň, že se v tomto případě shodli na infekčním agens… Přiznávám, občas nastávají situace, kdy mi prolétne hlavou násilnická myšlenka…).
S Malinkým jsme se ještě hodně potrápili, než se podařilo zdolat infekci a jeho průjmové stavy, které trvaly přes 2 týdny. Vše komplikovalo to, že na sebe nechtěl nechat sáhnout a ošetřovat jsem ho mohla pouze já. Denně dostával injekce a opakovaly se převazy. Malinkého fyzické rány se nakonec jako zázrakem zahojily, ale nezhojily se ty v jeho srdci. A ty byly stejně závažné, ne-li závažnější… Malinký se lidí panicky bál a nejistý byl i s ostatními pejsky. Jako kdyby se pořád divil, že mu právě nikdo neubližuje. Při pohledu na něho vím teď přesně, co to znamená být naprosto zlomený… On se vůbec neprojevoval jako pes - byl stále stažený, v tenzi, v očekávání toho nejhoršího, neskutečně zakřiknutý, schovaný vždy někde v rohu, naprosto bez radosti ze života. Nehrál si ani s ostatními pejsky a ten jeho smutný výraz, který měl neustále, trhal srdce…
(Příklad pro veterináře – máte pacienta, který má téměř porcelánové sliznice, krev při odběru konzistence červené vody, běží Vám hlavou, zda bude mít hematokrit 10 nebo už 8 a kde vezmete bezpečného dárce pokud možno bez ehrlichiozy, anaplazmózy či babeziózy a potřebujete znát i jiné parametry, biochemii. Zaplatíte za vyšetření ASAP. Ani za 24 hodin pořád nemáte výsledky (pes už transfuzi samozřejmě dostal a zřejmě má kromě zlomené pánve a femuru také babeziózu). Tak tam voláte a oni Vám řeknou ano ano, děláme na tom, a Vy víte, že na to ani nešáhli… Nakonec Vám pošlou absolutní blud. Hematokrit 29 – ano, to je přece anemický, ne? Celá biochemie další bludy. Z jedné laboratoře Vám přijde sensitivní na cefotaxime, z druhé rezistentní na cefotaxime. Můžete si vybrat - aspoň, že se v tomto případě shodli na infekčním agens… Přiznávám, občas nastávají situace, kdy mi prolétne hlavou násilnická myšlenka…).
S Malinkým jsme se ještě hodně potrápili, než se podařilo zdolat infekci a jeho průjmové stavy, které trvaly přes 2 týdny. Vše komplikovalo to, že na sebe nechtěl nechat sáhnout a ošetřovat jsem ho mohla pouze já. Denně dostával injekce a opakovaly se převazy. Malinkého fyzické rány se nakonec jako zázrakem zahojily, ale nezhojily se ty v jeho srdci. A ty byly stejně závažné, ne-li závažnější… Malinký se lidí panicky bál a nejistý byl i s ostatními pejsky. Jako kdyby se pořád divil, že mu právě nikdo neubližuje. Při pohledu na něho vím teď přesně, co to znamená být naprosto zlomený… On se vůbec neprojevoval jako pes - byl stále stažený, v tenzi, v očekávání toho nejhoršího, neskutečně zakřiknutý, schovaný vždy někde v rohu, naprosto bez radosti ze života. Nehrál si ani s ostatními pejsky a ten jeho smutný výraz, který měl neustále, trhal srdce…
Je to stejné jako u lidí. I zvířata trpí posttraumatickými syndromy, traumaty z minulosti. Tehdy jsem si strašně přála, abych si ho mohla nechat, aby mohl být se mnou, aby už nemusel zpátky do útulku a už nikdy nezažil to utrpení. Bohužel přicházeli další a další pacienti a Malinký už byl fyzicky zdráv… Nechat ho na klinice bylo neudržitelné. Věděla jsem, že on má v útulku šanci, byl už v docela dobré kondici. Bylo to nesmírně těžké, ale musel… Naočkovala jsem ho, dala mu antiparazitika na 3 měsíce a snažila jsem se aspoň zajistit, aby byl umístěn v sekci, kde je méně psů a tím o trošičku (ale opravdu jen trošičku) více péče. Doufala jsem, že by mi dali vědět, kdyby s ním bylo něco špatně. Nedali. Když jsem ho jela po měsíci zkontrolovat, mohla jsem ho zahlédnout jen z dálky, jak se bál. Měl hnisavý výtok z nosu a samozřejmě průjem… Abyste měli představu – zdravý, mladý, očkovaný pes v dobré kondici po 1 měsíci v tom „lepším“ útulku. Ano, rvalo mi to srdce, ale nemohla jsem nic dělat. Tak to prostě je.
… uběhl rok a vše se změnilo! Trvalo to dlouho a bylo to čistě dílem osudu. Nic z toho, co se během té doby stalo, by mě ani ve snu nenapadlo. Malinký je se mnou a je v Čechách! A co je nejdůležitější – po roce a půl se vrátil zpátky do života! Konečně si hraje a prožívá radost jako každý šťastný pejsek! Ten srdceryvný smutný pohled je pryč a z Malinkého (vyrostl, ale jméno mu zůstalo) je úplně jiný pesJ Když to dokázal on, myslím, že to dokáže téměř každý pejsek – chce to jen trpělivost a čas. |