Jonášek
U tohoto štěňátka jsem nevěřila, že přežije, ale nechtěla jsem rozhodnutí o jeho životě a smrti učinit já. Cítím, že nám to nepřísluší, i když někdy není zbytí. I tak se tím vždy hodně trápím. Nechala jsem to tedy „na přírodě“ a stal se zázrak. Podle poznatků medicíny by tento pejsek neměl žít, ale on žije a jak!
Štěňátko k nám přivezli z útulku v žalostném stavu. Mělo extrémně oteklou a bolestivou levou zadní nohu s frakturou stehenní kosti těsně nad kolenem, kyčel druhé zadní nohy byla prolomena dovnitř do pánve (komplikovaná acetabulární fx, hlavice femuru vpáčená do pánve), pánev byla zlomená. Ovšem jeho celkový stav byl tak vážný, že tato těžká traumata v tu chvíli byla až vedlejší. O nějakém chirurgickém řešení nemohla být ani řeč.
Štěně bylo extrémně dehydratované, sliznice mělo velmi bledé a nažloutlé a samozřejmě nežralo, prý už téměř týden! Bledost sliznic znamená anémii, nedostatek červených krvinek, tím pádem se tkáním a orgánům nedostává životně důležitý kyslík jimi přenášený z plic. Pokud se stav zhoršuje a červených krvinek dále ubývá, (nejen) srdce je extrémně namáháno a dochází ke kolapsu organismu a smrti. Nažloutlá barva sliznic může znamenat poškození jater nebo probíhající destrukci červených krvinek. I vážná dehydratace je život ohrožující a těžce dehydratovaného pacienta potřebujete okamžitě zavodnit infuzní terapií. Jenže tím krev naředíte a nastane relativní další pokles červených krvinek, o kterých víte, že je jich už tak málo! Dostáváte se do slepé uličky. Zavodnit musíte, ale nesmírně opatrně.
Další komplikací se ukázala být ztráta tekutin do třetího prostoru (v břišní dutině a také v podkoží se začala hromadit tekutina). To znamená jediné – štěněti chybí bílkoviny v krvi (hypoproteinémie, hypoalbuminémie, ovlivnění onkotického tlaku), které by „zadržely“ potřebnou tekutinu v cévách a ta pak uniká z cév ven. Zjednodušeně řečeno, co dopravíte do těla v infúzích, to Vám skončí v podstatě nevyužité např. v břišní nebo hrudní dutině, ve střevech, v podkoží atd. Navíc kumulace v hrudní či břišní dutině může vést k závažným problémům s dýcháním. Vy ale potřebujete tekutinu v cévách udržet co nejdéle, jedině tak můžete něco udělat s dehydratací.
Mezitím jsem poslala vzorky krve na hematologické, biochemické i parazitologické vyšetření. Při odběru vypadala žilní krev spíše jako jasně červená voda. Vzhledem ke kritickému stavu pacienta jsem žádala o urychlení výsledků, samozřejmě za příplatek. Uběhlo více než 24 hodin a já jsem stále neobdržela ani částečné výsledky. Zoufale volám do laboratoře, co se děje – evidentně „jen“ zapomněli. Za hodinu pošlou naprosto scestné smyšlené výsledky. Spravedlnosti se nedovoláte, peníze ztraceny. Na nic už jsem nečekala a rozhodla se pro riskantní transfuzi, v danou chvíli jediné řešení. Proč riskantní? Chybí potřebné vybavení. Voláte největšímu veterinárnímu distributorovi – ano, ano, máme transfuzní vaky, můžete mít jeden či dva za týden nebo možná spíš za dva nebo možná nikdy. Dobře, v humánní medicíně je přece musí mít. Obvoláváte lékárny, nic. Jste opět u zoufalé improvizace jako už mnohokrát. A jelikož nemáte transfuzní vak, dárce musí být na klinice, co nejblíže pacientovi. Takže kdo připadá v úvahu? Samanta, která má za sebou několik operací a prodělanou babeziózu, závažné onemocnění přenášené klíšťaty způsobující mimo jiné těžkou anémii, nebo ovčák James po amputaci přední nohy a ehrlichióze, taktéž klíšťovém onemocnění poškozujícím i krev? Ostatní hospitalizovaní pejskové jsou na tom ještě hůř, takže to musí být jedině James. Odebrala jsem Jamesovi 25 ml krve na heparin a malému Jonáškovi byla tato životodárná tekutina aplikována pomocí infuzního injektoru, protože u malého štěňátka je potřeba to dělat velmi pomalu.
Jenže pokud nemáte speciální transfuzní set se „sítkem“ a ještě musí být aplikace tak pomalá, téměř stoprocentně se Vám v infuzní hadičce navzdory heparinu po čase vytvoří sraženiny. Asi netřeba říkat, co pak dělají v těle pacienta. Ale nebylo zbytí, bylo to pro Jonáška buď a nebo. Těch 25 ml krve od Jamese mu zachránilo život - v té době už jeho sliznice byly téměř porcelánové barvy!
Krevní transfúze je v takovýchto případech jedinou život zachraňující volbou, přestože s sebou nese svá rizika. Pacientovi doplníte vše, co nutně potřebuje - nejen červené krvinky, ale i potřebný albumin a bílkoviny, tudíž se zvýší onkotický tlak krve a podané tekutiny pak zůstávají v cévách a už se nikde nekumulují. Jonáškův stav se opravdu zlepšil, ale ještě stále neměl vyhráno. Potřeboval by více krve, ale už to nebylo možné – jeho žíly byly ve špatné kondici a nebylo možné ho znovu zakanylovat, to bylo kritické. Na oteklé zlomené zadní noze se otevřela rána a vyteklo obrovské množství hnisu. Podkoží na téměř půlce jeho tělíčka bylo hnisem prosáklé.
Přišly další problémy – zvracení, průjem (čili další dehydratace), přidaly se dýchací obtíže a měl i problémy s polykáním. Bojoval už přes 2 týdny! V té době jsem byla rozhodnuta, že pokud by se měl dusit, nenechám ho dál trápit. Každý den jsem myslela, že už je to jeho poslední. Třetí týden byl opravdu kritický. Přestala jsem věřit, že by se Jonášek mohl uzdravit. Na druhou stranu – už to vydržel tak dlouho, je to neskutečný bojovník!
A když už všechno vzdáte a se vším se smíříte, stane se zázrak! Jonášek se pomalu začal zlepšovat! Nikdy bych nevěřila, že by nějaký pacient tohle všechno mohl přežít. Znovu dostávám obrovskou lekci života i medicíny. Má-li pacient přežít, přežije navzdory všemu, nemá-li přežít, můžete dělat cokoliv, ale osud nezvrátíte. U těchto těžkých případů můžete daleko jasněji vidět a cítit, že je zde „nějaká“ Vyšší moc, která ovlivňuje vše, a Vy jako lékař jste nanejvýš jedním z jejích nástrojů. A cítíte nesmírnou pokoru…
Jonášek to nikdy nevzdal, on prostě chtěl žít. Sice přijde o svoji levou zadní nohu, ale nepřijde o plnohodnotný krásný život, jehož každičkou chvilku si dokáže naplno užívat!
Jonášku, když si došel až sem, slibuju Ti, že to už nikdy nevdám ani já!
Štěňátko k nám přivezli z útulku v žalostném stavu. Mělo extrémně oteklou a bolestivou levou zadní nohu s frakturou stehenní kosti těsně nad kolenem, kyčel druhé zadní nohy byla prolomena dovnitř do pánve (komplikovaná acetabulární fx, hlavice femuru vpáčená do pánve), pánev byla zlomená. Ovšem jeho celkový stav byl tak vážný, že tato těžká traumata v tu chvíli byla až vedlejší. O nějakém chirurgickém řešení nemohla být ani řeč.
Štěně bylo extrémně dehydratované, sliznice mělo velmi bledé a nažloutlé a samozřejmě nežralo, prý už téměř týden! Bledost sliznic znamená anémii, nedostatek červených krvinek, tím pádem se tkáním a orgánům nedostává životně důležitý kyslík jimi přenášený z plic. Pokud se stav zhoršuje a červených krvinek dále ubývá, (nejen) srdce je extrémně namáháno a dochází ke kolapsu organismu a smrti. Nažloutlá barva sliznic může znamenat poškození jater nebo probíhající destrukci červených krvinek. I vážná dehydratace je život ohrožující a těžce dehydratovaného pacienta potřebujete okamžitě zavodnit infuzní terapií. Jenže tím krev naředíte a nastane relativní další pokles červených krvinek, o kterých víte, že je jich už tak málo! Dostáváte se do slepé uličky. Zavodnit musíte, ale nesmírně opatrně.
Další komplikací se ukázala být ztráta tekutin do třetího prostoru (v břišní dutině a také v podkoží se začala hromadit tekutina). To znamená jediné – štěněti chybí bílkoviny v krvi (hypoproteinémie, hypoalbuminémie, ovlivnění onkotického tlaku), které by „zadržely“ potřebnou tekutinu v cévách a ta pak uniká z cév ven. Zjednodušeně řečeno, co dopravíte do těla v infúzích, to Vám skončí v podstatě nevyužité např. v břišní nebo hrudní dutině, ve střevech, v podkoží atd. Navíc kumulace v hrudní či břišní dutině může vést k závažným problémům s dýcháním. Vy ale potřebujete tekutinu v cévách udržet co nejdéle, jedině tak můžete něco udělat s dehydratací.
Mezitím jsem poslala vzorky krve na hematologické, biochemické i parazitologické vyšetření. Při odběru vypadala žilní krev spíše jako jasně červená voda. Vzhledem ke kritickému stavu pacienta jsem žádala o urychlení výsledků, samozřejmě za příplatek. Uběhlo více než 24 hodin a já jsem stále neobdržela ani částečné výsledky. Zoufale volám do laboratoře, co se děje – evidentně „jen“ zapomněli. Za hodinu pošlou naprosto scestné smyšlené výsledky. Spravedlnosti se nedovoláte, peníze ztraceny. Na nic už jsem nečekala a rozhodla se pro riskantní transfuzi, v danou chvíli jediné řešení. Proč riskantní? Chybí potřebné vybavení. Voláte největšímu veterinárnímu distributorovi – ano, ano, máme transfuzní vaky, můžete mít jeden či dva za týden nebo možná spíš za dva nebo možná nikdy. Dobře, v humánní medicíně je přece musí mít. Obvoláváte lékárny, nic. Jste opět u zoufalé improvizace jako už mnohokrát. A jelikož nemáte transfuzní vak, dárce musí být na klinice, co nejblíže pacientovi. Takže kdo připadá v úvahu? Samanta, která má za sebou několik operací a prodělanou babeziózu, závažné onemocnění přenášené klíšťaty způsobující mimo jiné těžkou anémii, nebo ovčák James po amputaci přední nohy a ehrlichióze, taktéž klíšťovém onemocnění poškozujícím i krev? Ostatní hospitalizovaní pejskové jsou na tom ještě hůř, takže to musí být jedině James. Odebrala jsem Jamesovi 25 ml krve na heparin a malému Jonáškovi byla tato životodárná tekutina aplikována pomocí infuzního injektoru, protože u malého štěňátka je potřeba to dělat velmi pomalu.
Jenže pokud nemáte speciální transfuzní set se „sítkem“ a ještě musí být aplikace tak pomalá, téměř stoprocentně se Vám v infuzní hadičce navzdory heparinu po čase vytvoří sraženiny. Asi netřeba říkat, co pak dělají v těle pacienta. Ale nebylo zbytí, bylo to pro Jonáška buď a nebo. Těch 25 ml krve od Jamese mu zachránilo život - v té době už jeho sliznice byly téměř porcelánové barvy!
Krevní transfúze je v takovýchto případech jedinou život zachraňující volbou, přestože s sebou nese svá rizika. Pacientovi doplníte vše, co nutně potřebuje - nejen červené krvinky, ale i potřebný albumin a bílkoviny, tudíž se zvýší onkotický tlak krve a podané tekutiny pak zůstávají v cévách a už se nikde nekumulují. Jonáškův stav se opravdu zlepšil, ale ještě stále neměl vyhráno. Potřeboval by více krve, ale už to nebylo možné – jeho žíly byly ve špatné kondici a nebylo možné ho znovu zakanylovat, to bylo kritické. Na oteklé zlomené zadní noze se otevřela rána a vyteklo obrovské množství hnisu. Podkoží na téměř půlce jeho tělíčka bylo hnisem prosáklé.
Přišly další problémy – zvracení, průjem (čili další dehydratace), přidaly se dýchací obtíže a měl i problémy s polykáním. Bojoval už přes 2 týdny! V té době jsem byla rozhodnuta, že pokud by se měl dusit, nenechám ho dál trápit. Každý den jsem myslela, že už je to jeho poslední. Třetí týden byl opravdu kritický. Přestala jsem věřit, že by se Jonášek mohl uzdravit. Na druhou stranu – už to vydržel tak dlouho, je to neskutečný bojovník!
A když už všechno vzdáte a se vším se smíříte, stane se zázrak! Jonášek se pomalu začal zlepšovat! Nikdy bych nevěřila, že by nějaký pacient tohle všechno mohl přežít. Znovu dostávám obrovskou lekci života i medicíny. Má-li pacient přežít, přežije navzdory všemu, nemá-li přežít, můžete dělat cokoliv, ale osud nezvrátíte. U těchto těžkých případů můžete daleko jasněji vidět a cítit, že je zde „nějaká“ Vyšší moc, která ovlivňuje vše, a Vy jako lékař jste nanejvýš jedním z jejích nástrojů. A cítíte nesmírnou pokoru…
Jonášek to nikdy nevzdal, on prostě chtěl žít. Sice přijde o svoji levou zadní nohu, ale nepřijde o plnohodnotný krásný život, jehož každičkou chvilku si dokáže naplno užívat!
Jonášku, když si došel až sem, slibuju Ti, že to už nikdy nevdám ani já!