Dahab
Někteří z Vás zaznamenali v Radiožurnálu reportáž z naší káhirské nemocnice a také případ kyselinou těžce popáleného štěněte. Ráda bych Vás informovala o jeho dalším osudu - je to silný příběh se šťastným koncem, který snad potěší každého.
Popálení kyselinou - to jsou jedni z nejhorších případů, s kterými jsem se v Káhiře setkala... Na tohle utrpení Vás nic nepřipraví a patří to mezi věci, které nechcete v živote nikdy vidět - protože pak už Vás život nikdy nebude jako dřív... tedy pokud má člověk srdce. Je to těžké to vylíčit a ani to dost dobře nejde. Na začátku máte naději, říkáte si - ten pes toho už musel tolik vytrpět, to přece už nemůže byt horší, dáme mu šanci, zaslouží si to! Jenže dokud se s těmito případy nesetkáte, nevíte, že den co den po týdny budete doslova ukrajovat z tohoto pejska mrtvé maso a tkáně. Že postupné odumírání a rozklad tkání politých kyselinou trvá mnoho týdnů. Že z postižené nohy za 3 dny zbudou jen kosti, šlachy a vazy, černá a budete se dívat na živý anatomicky preparát! Kyselina tyto pacienty doslova žere zaživa. Jenže to Vám nikdo nikdy neřekne, nikdo Vás to nenaučí.To poznáte až z vlastni zkušenosti. Žádny z těch nejlepších veterinárních odborníku Vám není schopen říci, co bude. To, že devastace tkání pokračuje po týdny, ví jen málokdo a je to extrémně bolestivé. Člověk si po těch děsivých zkušenostech říká, ze už to nebude nikdy zkoušet, že takové zvíře je nutno vždy a co nejrychleji utratit, i když se k Vám dostalo tak pozdě a už trpělo 6 týdnů bez pomoci a stale žije! Presto se člověk musí pokusit hodnotit každý případ individuálně, potlačit v sobe všechny emoce a jednat čistě profesionálně (což je nesmírně těžké). Dahab mela obrovské štěstí! Je jedním z mála psů, kteří přežili. Byla popálená na 30% těla. Destrukce tkáni nešla tak do hloubky jako v jiných případech a to ji zřejmě zachránilo život. Presto musela hodně bojovat několik měsíců... |
Když Vám chybí kůže, podkoží a někde i svaly, hrozí hlavně dehydratace, masivní infekce a selhání orgánů, zejména ledvin. O bolesti raději ani nemluvím. Dahab je nesmírně statečná! Zpočátku jsem musela dělat všechny převazy v anestezii, pres bolest by to jinak nezvládla. Bojovali jsme s infekci, se strikturami a jizvovitou tkání, která ji stahovala tak, ze nemohla normálně chodit. Jakmile pominuly nejhorší bolesti a začala zvládat infekci, stalo se z Dahab veselé štěně - ano, trvalo to dlouho, ale stálo to za to. Dahab je dalším zářným příkladem toho, ze naděje umírá poslední a zázraky se dějí. Cítím i velkou pokoru. Je naprosto jasné, že pokud pejsek má přežít- přežije. Pokud nemá, můžete dělat cokoliv, ale je to nevyhnutelné. Můžeme dělat lékařské zázraky a považovat je za “své”, ale mýlíme se - ty skutečné zázraky se dějí jinak a z jiných důvodů a my můžeme jen přispět svým dílem dobrého záměru, snahy a úsilí, dát do toho své srdce a nic neočekávat... pak se to děje a já za to moc děkuji...
Dahab je nyní skoro rok a pul. Stala se z ni sebevědomá dáma, která cestuje autem, vlakem, metrem i tramvaji, nebo jen tak se spacákem po horách. Ano, Dahab žije v Čechách.
Dahab je nyní skoro rok a pul. Stala se z ni sebevědomá dáma, která cestuje autem, vlakem, metrem i tramvaji, nebo jen tak se spacákem po horách. Ano, Dahab žije v Čechách.